Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náš příběh

 Slovy maminky:

Jednoho krásného dne jsem u svého gynekologa zjistila, že s mým mužem čekáme děťátko. V tento den jsem byla nejšťastnějším člověkem na zemi.

V těhotenství jsem se podrobila několika bežným vyšetřením, ale lékaři mi řekli, že miminko je zcela zdravé. Těhotenství probíhalo v naprostém pořádku, nebo spíš se tak tvářilo.

Když mi pan doktor, po zdlouhavém a náročním porodu, řekl, že se mi narodil chlapeček s rozštěpem rtu, patra a čelisti, byla jsem v šoku. Věděla jsem, že taková genetická vada existuje, ale nevěděla jsem, co přesně si pod ní mám představit.

Chlapce jsme pojmenovali David.

Davídkův obličej byl zdeformovaný. Neměl vrchní ret, nosní přepážku i s čelistí měl vytočenou ven. Na obou stranách, před ouškama, měl výrůstky.

Myslela jsem si, že porod mého miminka bude nejšťastnějším dnem v mém životě, ale obrátil se v noční můru. V ten osudný den jsem to tak cítila.

Vůbec jsem si nedokázala představit, jestli se o Davídka dokážu postarat. Představa, že s takovouto deformací bude žít, byla děsivá.

Byla jsem psychicky na dně. Trvalo mi několik hodin se s tím vyrovnat. Nakonec jsem vše překonala a šla se na Davídka podívat.

Pokaždé, když jsem uviděla Davídkovu čerstvě narozenou, zdeformovanou tvářičku, bylo mi víc a víc do pláče.

V nemocnici nebyl nikdo, kdo by řekl co a jak. Když jsem se trochu vzpamatovala, z šoku, ptala jsem se doktorů, co bude dál. Potřebovala jsem to vědět. Oni nás však chtěli pustit normálně domů.

To jsem tak nemohla nechat. Nevěděla jsem ani, jak malého budu krmit či oblékat, abych mu neublížila. 

Díky Bohu jsem narazila na paní doktorku, která nám byla ochotná pomoci. Obvolala nemocnice v Praze a Brně. Z pražské nemocnice přišla okamžitá odpověď. Chtěli Davídka vidět.

Najednou mě zalil pocit štěstí. V duchu jsem si říkala: "Konečně někdo, kdo se nám snaží opravdu pomoci."

Třetí den, po porodu, odvezli mě i Davídka do pražské Thomayerovy nemocnice.

Další den ráno, pan doktor Jiří Borský, odoperoval mého syna. Po operaci byl Davídek šest dní na jipce.

Zbytek pobytu v nemocnici, což bylo dohromady šestnáct dní, jsem se postupně učila, jak Davídka krmit, čistit mu nostrilky a vše co k tomu patřilo.

V nemocnici jsem se necítila zrovna nejlépe, avšak moje rodina mi to utrpení pomáhala překonat.

Když se Davídek narodil, myslela jsem si, že život s ním nebudeme zvládat. Mýlila jsem se a už to vím.

Teď jsou Davídkovi více, jak čtyři roky a těšíme se z každého dne stráveného s ním.

I přes veškeré trápení, mé, manželovo či Davídkovo, svého syna nadevše MILUJI. 

 

img.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář